Autor: Daniel Slováček

Vstáváme v 5:15 a překvapivě vůbec nejsem unavený.

Na hlavní nádraží Santa Maria Novella přicházíme se čtvrthodinovým náskokem, v 6:55 odjíždíme do Bologni.

Příjezd do Bologni je načas, ale přestup je docela hektický, protože z vysokorychlostních nástupišť je to na povrchová nástupiště několik pater.

Následným vlakem jedeme do Innsbrucku přes čtyři a půl hodiny, ale po otevření vysokorychlostní tratě Brixen – Innsbruck by se to mělo zkrátit na zhruba tři a půl.

V Innsbrucku máme zhruba hodinu a čtvrt, tak se jdeme podívat po centru – město krásné jako vždy…

V perské restauraci si dávám jehněčí v bylinkové omáčce s fazolemi a šafránovou rýži. Bylo to divné, ale dobré… 🙈

Následně přes Linz a Prahu (kde se rozdělujeme) jedu do Pardubic, kam přijíždím kolem čtvrt na jednu – domů budu pokračovat zít… po spánku. I když jdu spát po dvaceti a půl hodinách vzhůru, moc unaveně se kupodivu necítím.

Je škoda, že mezi Linzem a Prahou není lepší spojení – zejména na rakouské straně, kde vlak EuroCity!!! jede po jednokolejné lokálce a zastavuje i v malých vesnicích.

Čistého času (bez trvání přestupů a relativně zanedbatelných zpoždění) jsem dnes ve vlaku strávil kolem 13 hodin. Bylo to krásné a bylo toho dost – ale vyšlo to na €63.60 (cca 1600 Kč), tedy ani ne na polovinu ceny přímé letenky.

Abychom se jednou pořádně vyspali, dal jsem budík až na 8:30. Ze setrvačnosti si platíme snídaní a po zbytek dopoledne nedělám nic produktivního, akorát Kuba si dělá věci do školy.

Následně jdeme na už tak velmi zaplněnou zastávku počkat na autobus. Jenže autobus nikde. 5 minut, 10 minut, stále nic. Čirou náhodou nás uslyšel Američan, který žije 9 let v Praze se svou ženou, tak se s námi česky začal bavit. Byli jsme překvapení, jak dobře mu to šlo. Měl samozřejmě trochu přízvuk, ale neměl velký problém ani s vyslovením „do Říma“.

Autobus slavnostně dorazil se šestnáctiminutovým zpožděním, tedy tři minuty před plánovanou jízdou dalšího spoje (ano, interval 19 minut 🙃). Vzhledem k tomu, že se na to nedalo spolehnout, se všichni včetně nás nacpali do tohoto spoje – jenže krátký autobus nás všechny nepobral, tak část lidí řidič vyhodil. Po vystoupení v centru kolem nás o tři minuty později projel poloprázdný následný spoj.

Začíná už být docela čas na oběd – a není lepší nápad, než originální Margherita.

Zbytek dne byl spíše o krásných výhledech, takže já se odmlčím a raději to odprezentuji… 😁

Vzhledem k tomu, že zítra vstáváme v 5:15 (vzhledem k časovému posunu 4:15), už nastává čas sehnat snídaní a jet na ubytování.

Vstáváme v 7:10 a v 7:30 máme snídani. Výběr nebyl špatný – rozhodně jsem zažil horší snídaně – ale za €12 (~ 300 Kč) to byl asi nejhorší poměr cena/výkon, který jsem u snídaně kdy měl. Ovšem vzhledem k tomu, že máme dnes v plánu road trip a turistiku, tak se pořádná dávka energie hodila.

U společnosti Hertz máme domluvený pronájem auta – základní cena je kolem 2000 Kč / den, ale museli jsme doplácet asi 900 Kč, protože máme pod 25… 🙄

Podle Mapy.cz jsme se vydali po okresce na sever k jezeru Lago di Bilancino.

Jenže Mapy.cz nevěděly o uzavírce (ani nás to nenapadlo) a to by nebyla Itálie, aby byly objížďky přehledně značené, takže jsme se nakonec s tím úplně novým autem neúspěšně snažili prodrat po rozbitých strmých cestách v okolí s hlubokými výmoly a obrovskými loužemi. Nakonec jsme to vzdali (naštěstí řídil Kuba, já bych to nedal) a vrátili se na jih a jeli oklikou. Místo plánovaných 10:00 jsme tak na místo dorazili až před 12:00…

Na místě ovšem bylo chladno a nevlídno, tak jsme se moc nezdržovali a po rychlé svačině vydali na naplánovanou turistiku. Ani tady se nám ovšem nedařilo, protože opravdu žádná aplikace neinformovala o uzavírce můstku přes jezero.

Přejíždíme tedy na jiné místo, kde už se daří plnit záložní plán. Čeká nás zhruba osmikilometrová procházka, při které jsme zažili dobré i zlé – místy krásné výhledy na rozlehlé olivové sady, místy strmé převýšení po úzké zarostlé pěšince.

Po sestupu zpět k autu se vydáváme směr Prato. Od města k vyhlídce nad ním vede velmi dlouhá úzká cesta, na které by se dvě auta nevyhnula – auto v protisměru jsme potkali dvakrát a naštěstí jen v místech, kde se jakžtakž dalo vyhnout.

Po cestě dolů auto v protisměru nepotkáváme dokonce žádné. Začalo se velmi rychle stmívat, šli jsme na nákup do Coopu, a když jsme vyšli ven, byla už tma (tedy taková tma, jaká v centru města může být). Vyrážíme směrem k Florencii a vzhledem k jejím dopravním problémům auto po natankování odevzdáváme až kolem 20:30.

Na večeři si už značně hladoví dáváme chutný a levný kebab (ani jsem nestihl vyfotit 😁) a posledním vlakem dne ve 23:18 se vydáváme k ubytování. Spát jdeme kolem 0:30.

Po pondělní škole jsem jel přespat do Prahy za kamarádem Kubou, se kterým máme naplánovaný výlet do Florencie. Cesta přes Milán i s vlakem nás vyšla výrazně lépe – odlétáme z pražského letiště ve čtvrtek v 9:05.

Vstáváme v 6:30, v 7:20 jedeme na letiště. Všechno jde hladce, odlétáme načas, přilétáme v 10:25 s 10minutovým náskokem.

Autobus z letiště jsem pro jistotu koupil až na 12:00. Po chvilce neúspěšného hledání něčeho k jídlu jsme to zapíchli na lavičce před terminálem, načež k nám přišel pár Čechů s dotazem, jak se dostat na terminál 1 – ten je totiž vzdálený přes 3 km.

Podle Google Map ale od zastávky „free terminal shuttle“ měl jet autobus za ž víc než půl hodiny, což mi přišlo zvláštní. Šli jsme tak na nádraží, ale až tam nám řekli, že vlakem se prý mezi terminály nesmí jezdit a že autobus jezdí každých 15 minut – a v 11:45 skutečně přijel.

Náš autobus s mírným zpožděním přijel taktéž a po příjezdu na autobusové nádraží Lampugnano se metrem vydáváme do centra Milána na Porta Garibaldi, kde sídlí několik italských společností, zejména Uni Credit Bank.

Následuje jízda rychlovlakem Frecciarossa – doslova „červená šipka – v business třídě (přesto vyšlo výrazně levněji než letenka přímo) do Florencie (1h58m, 301 km). V ceně byl i sendvič a welcome drink – Kuba si ale sám alkohol dávat nechtěl, takže jsme skončili u džusu… 🫣

Po krátké procházce po centru Florencie…

…si v dobře hodnocené restauraci dáváme za překvapivě přijatelnou cenu večeři. Následně jsme pochopili, protože porce byly spíše symbolické – zato naprosto výborné.

Ubytování máme na okraji města ve stanu. Ač to zní děsivě, stan je v tomto případě opravdu slušný – je to spíš chatka. Velká postel, koupelna přímo vevnitř a klimatizace, která je i schopná příjemně vytopit.

Dnes dopoledne už si jen prošli tržiště a po břehu Dunaje. Po obědě v thajské restauraci už si jen vyzvedáváme uschovaná zavazadla z hotelu a vydáváme se zpět na západní nádraží.

Za necelých šest dní jsme celkem nachodili 79 km a prozkoumali značnou část Budapešti. Původně bylo v plánu jet i do Győru nebo Visegrádu, ale nakonec bylo programu víc než dost.

Protože jsme čekali na můj předzápis na letní semestr (myslel jsem, že je od 8:00, ale byl až od 9:00, narozdíl od včerejšího kroužkového předzápisu), vyrážíme až kolem 9:15.

Předjíždíme na náměstí Deák Ferenc tér se podívat na baziliku svatého Štěpána (taktéž 96 m vysokou)…

…a poté na náměstí Hrdinů.

Opodál je Dům teroru, který má být vzpomínkou na nacistickou a komunistickou nadvládu, ale vůbec mi to nepřišlo zajímavé. Všude byly jen maďarské nápisy a jen občasná videa měla titulky v angličtině. Fotky vevnitř navíc byly zakázány a pořád jsem byl nějakým způsobem popoháněn personálem.

Na oběd jsme šli do pizzerie a až na poslední chvíli jsme si všimli, že neberou karty, takže jsme ještě museli hledat bankomat. Pizza nicméně byla celkem dobrá.

Následovaly procházky po Margitině ostrově…

…a zbytek dne až do večera jsme strávili v lázních Lukács.

Dneska spíme dokonce až do 6:30. Dopoledne splňujeme velký rest – procházíme si centrum samotné, protože jsme doteď hlavně chodili po širším centru nebo periferii.

Oběd si dáváme ve veganské restauraci. První jsem k tomu měl odpor, ale nakonec jsem si dal burger z hub s batátovými hranolky a tak jsem se na něj těšil, že jsem ho snědl dřív, než jsem ho stihl vyfotit… 😝

Najedl jsem se vydatně, ale bylo to potřeba. Po jízdě na okraj města se totiž vydáváme na 5 km vycházku lesem na kopec nad městem.

Po návratu do centra už se začalo stmívat, tak se po nákupu jedeme podívat na zbývající stanice na M4 a po dnešních 20 km jdeme opět kolem osmé spát.

Vstáváme chvíli po šesté a po velmi pomalé snídani a chystání v asi 8:15 přicházíme k budově maďarského parlamentu, v mnohém inspirované palácem Westminster v Londýně. Budova je 226 m dlouhá (o 2 m delší než Westminster 🙃) a 96 m vysoká (jen do horní části kopule by se ještě vešel desetipatrový dům).

Volná kapacita byla až v 9:30, takže jsme se před prohlídkou ještě prošli po okolí a udělali malý nákup.

Prohlídka byla s audioprůvodcem. Musím říct, že to vyvážili rozumně – nikde jsme nestáli příliš dlouho a většinou se i tak pokrylo dost detailů. Zdaleka jsme ale za 45 minut času prohlídky neprošli celou budovu.

Následně jsme jeli na oběd do indické restaurace, kterou si kamarád vyhlídnul. Protože já indické kuchyni moc nehovím, byl jsem rád, že měli v nabídce kebab talíř, ale když jsem ochutnával jejich, musím říct, že tady to měli velmi dobré.

Po tentokrát velmi sytém obědě se vydáváme do největšího budapešťského parku Városliget. Výhledy bohužel kazí šestiproudá silnice.

A potom metrem jedeme na jih Pešti podívat se na starou vilovou čtvrť, …

…poté k jedinému budapešťskému mrakodrapu…

…a z architektonických důvodů na průzkum pár stanic M4. Co se týče nachozené vzdálenosti, tak stále držíme vysokou laťku – dnes jsme opět ušli 17 km.

Budapešť má už od roku 2014 čtyři linky metra, a právě linka M4 je plně automatická. Spojuje východní nádraží a přestupní uzel Kelenföld na jihozápad od centra.

Dále jsme jeli k muzeu moderního umění a národnímu divadlu, z čehož obojí bylo v pondělí klasicky zavřeno, takže o tom někdy jindy. Následoval přejezd zpět do centra, kde jsme se šli podívat do kostela ve skále u Dunaje.

Po výborné masovo-houbové směsi a špeclích…

…následuje výstup ke krásnému areálu Budínského hradu…

…a dlouhé procházky podél Dunaje.

Po tom všem jsme opět tak unavení, že se na byt vracíme před 18:00 a zase jdeme spát kolem osmé. V nohách dnes máme 16 km.

Ve stejné sestavě, v jaké jsme jeli do Mnichova, jsme se už několik měsíců předem domluvili, že si po zimním zkouškovém období zajedeme do Budapešti.

Já vyjíždím z Hradiště, ostatní dva kamarádi z Brna, ke kterým jsem v Břeclavi přistoupil. Přes Slovensko tedy jedeme vlakem EC Metropolitan na nádraží Budapest-Nyugati.

Vzhledem k tomu, že cesta byla dlouhá a už bylo po poledni, rovnou si kousek od nádraží dáváme výborný burger a následně se rovnou jedeme ubytovat, ať nemusíme po zbytek dne tahat věci s sebou.

Zbytek odpoledne jsme chodili po svazích Budy, což nejjednodušeji ukážu na obrázcích…

Po velmi hektickém nákupu v přetíženém Lidlu v centru už se cítíme dost vyčerpaní, a tak jdeme spát krátce po 20:00…