Dnes jsme se vydali do Stuttgartu. Všichni jsme se na cestu těšili, protože jsme měli mezi Ulmem a Stuttgartem jet po nové vysokorychlostní trati na 250 km/h, ale nakonec jsme bohužel bylo odkloněni na regionální trať, a tudíž přijeli o asi 15 minut později.
Okolí stuttgartského hlavního nádraží ani nestojí za nějakou extra zmínku, protože v rámci obrovské rekonstrukce je v dosti bezútěšném stavu.
Nicméně ihned po vzdálení se od nádraží se situace výrazně zlepšila, náměstí i všechny uličky jsou čisté a pěkně upravené – aneb nesuď knihu podle obalu.
Narozdíl od Mnichova, který je víceméně placka, je Stuttgart roztahaný po dvou stranách údolí na obrovské ploše, což po zdolání opravdu pořádných kopců…
…skýtá krásné výhledy.
Po návratu do centra navštěvujeme městskou knihovnu. Jedná se o nádhernou moderní budovu, která je osm pater vysoká. Knížek zde musí být desetitisíce až statisíce.
Nejzajímavější byl však automatizovaný systém vozíčků, který při vracení knih zaveze knihu do patra, kam patří, a tam ji roztřídí do jednotlivých boxů.
Náš vlak zpět do Mnichova má více než hodinu zpoždění, takže nakonec jedeme vlakem o hodinu později, který naštěstí jede načas. Byl však úplně narvaný, byli jsme rádi, že vůbec sedíme. Odměnou a velkým překvapením nakonec bylo to, že jsme zpět po nové vysokorychlostní trati opravdu jeli. Stejně tak jsme si ve vlaku povídali se starší paní Heidi, která překvapivě uměla velmi dobře anglicky a věděla spoustu věcí, takže diskuze byla velmi zajímavá. Byla tak pak škoda, když už jsme se při příjezdu do Mnichova museli rozloučit.